Ze života komory  •  Náš pohled na …

V čem se liší a co spojuje Čechy a Francouze?

Francie je mezi Čechy známa pro svou skvělou kuchyni, pro svou módu a kulturu. Paříž je vysněnou destinací všech romantických dvojic a mnozí Češi sní o návštěvě Paříže a Eiffelovky. Naproti tomu Francouzi mají o České republice jen minimální znalosti, ač obě země v nejužším místě dělí pouhých 400 kilometrů. Pokud vůbec vědí, kde Česká republika je, a nezamění ji s Čečenskem, tak si nejčastěji vybaví hezké holky (blondýnky), pivo, pár jmen slavných fotbalistů a tenistů a milovníci kultury si vzpomenou na české skladatele klasické hudby nebo na spisovatele Milana Kunderu. Kromě těchto základních a často povrchních informací, které o sobě oba národy mají, je pojí i společná historie, láska ke kultuře, sportu nebo dobrému jídlu a pití.

Francouzi neumí anglicky a pořád stávkují

O Francouzích mezi Čechy panují mnohá klišé, některá z nich velmi romantická, jiná naopak spíše odsuzující. Jedním z nich je přesvědčení, že Francouzi jsou velcí revolucionáři a pořád jen stávkují. Valné mínění Češi nemají ani o jejich znalostech angličtiny.

Pokud bychom se rozhodli věřit statistikám, tak prakticky všechny děti ve Francii i v ČR umí anglicky, protože tento jazyk se učí 95 % žáků základních škol v ČR a 99 % ve Francii. Výuka je však jedna věc a praxe věc druhá. V té už obě země pokulhávají – podle čísel Evropské unie se pouhých 27 % Čechů domnívá, že by umělo konverzovat v angličtině, ale ve Francii si ve stejné disciplíně věří 39 % lidí. Když však dojde na skutečné testování, Češi ve finále dopadnou lépe než Francouzi. V Indexu znalosti angličtiny (EPI), který testuje gramatiku, slovní zásobu, čtení a poslech, patří ČR 18. a Francii 37. příčka ze 70 zemí. Francouzi tedy skutečně anglicky moc neumí, ale Češi si zase nevěří, přestože jejich znalosti jsou o něco lepší.

V ironickém díle Entropa Davida Černého, které během českého předsednictví zdobilo prostory Evropské komise, se Francie objevila s velkým nápisem Grève, neboli stávka. Ve Francii dokonce existují statistiky na počet dnů stávky na 1000 zaměstnanců za rok, které se dále dělí na státní správu a soukromý sektor. V roce 2015 bylo ve Francii „odstávkováno“ 132 pracovních dní na 1000 zaměstnanců, zatímco v Německu to bylo pouhých 15 dní, pro ČR čísla vůbec neexistují. Francouzský průměr pak velmi výrazně zvedají zaměstnanci přepravních společností – železničáři, piloti, řidiči autobusů a pošťáci – v této kategorii se číslo blíží 600.

focus-c82

Co Francouzi zameškají ve stávkách, to dohoní svou produktivitou. Pracovní týden trvá jen 35,5 hodiny a oběd často nelze odbýt za kratší dobu než hodina a půl, přesto jsou v produktivitě práce na 5. místě v EU, v žebříčku zemí podle „vyrobené hodnoty“ dokonce na 3. místě. Zatímco Češi za hodinu vyrobí 71,4 % toho, co za stejnou dobu zvládne průměrný zaměstnanec v Evropské unii, Francouzi jsou na 127,5 %. Průměrný Čech za hodinu vyrobí zboží za 15 dolarů, zatímco jeho francouzský kolega za 37 dolarů. Češi jsou sice pracovití, ale tak trochu pomalí a neefektivní. Francouzi si klidně užívají života a dobrého jídla a přesto dovedou být efektivní.

Zlaté české ručičky

Sebevědomí ohledně vlastních dovedností v oblasti techniky a kutilství Čechům opravdu nechybí. Průmysl a řemesla hrají významnou roli také v české ekonomice. Průmysl tvoří přes 30 % HDP, podíl průmyslu na podnikové ekonomice je dokonce 47,3 %, zatímco ve Francii to je pouhých 24,6 %.

pat-a-matČeské kutilství a zvídavost dali v minulosti světu hned několik vynálezů: František Křižík sestrojil obloukovou lampu, Gregor Johann Mendel formuloval zákony genetické dědičnosti, Jaroslav Heyrovský dostal Nobelovu cenu za technologii polarografie. (O největších českých i francouzských vynálezech se dočtete více v článku na další straně.)

Fenomény kutilství a chalupářství se v tehdejším Československu plně rozvinuly v období komunismu. S trochou nadsázky můžeme říct, že nic nebylo a nikam se nesmělo a tak si Češi začali věci vyrábět sami a utíkali z měst na chalupy, kde byla svoboda v každém smyslu slova. Nejzajímavější výtvory „zlatých českých ručiček“ najdete v muzeu kutilství v Polné.

Láska k dobrým mokům

Oba národy pojí láska k dobrému pití. K Čechům patří stereotyp o pití piva, k Francii zase víno. Tak jako je ve světě známé plzeňské pivo, tak Francii proslavilo víno z Bordeaux a šampaňské, které se jmenuje podle regionu Champagne. Marketingový tah zvaný Beaujolais nouveau, který vznikl v 50. letech ve Francii, se dnes šíří po světě a Češi mu vytvořili domácí paralelu se Svatomartinským vínem, které se otevírá vždy přesně 11. listopadu. Francouzi už dnes však zdaleka nepijí jen víno a česká spotřeba piva také klesá právě na úkor vína.

Průměrný Čech vypije ročně 144 litrů piva (celosvětový rekord), ve Francii je to asi pětina. Většinu českého piva vyrábějí samostatné pivovary a velké pivovarské skupiny, najdeme tu ale i tři stovky minipivovarů a jejich počet roste prakticky každým dnem. Stejný trend je i ve Francii, kde pivo v posledních letech stoupá na oblibě a zejména na severu se vracejí k tradici klášterních a farních pivovarů nebo k výrobě ovocných piv. Ač se to dnes může zdát neuvěřitelné, na konci 19. století fungovalo i díky vlivu sousedního Německa ve Francii 2800 pivovarů, dnes jich zde najdeme 800, což je třetí nejvyšší počet v Evropě. Češi sice zůstávají nejzdatnějšími konzumenty piva na světě, ale ve Francii jim roste silná konkurence, ať už jde o spotřebu nebo výrobu.

Kultura a sport spojují

Na konci 19. století i za dob první československé republiky byla Francie pro rodící se stát velkou inspirací, jak politickou, tak kulturní. Malíři z české kotliny jezdili na Montmartre, tehdejší středobod malířského světa. Do historie obou zemí se tak zapsal Alfons Mucha, František Kupka nebo Jiří Kolář. Spisovatele, ač narozeného v Brně, Milana Kunderu považují Francouzi tak říkajíc za svého, a to vlastně po právu. Po emigraci do Francie v sedmdesátých letech přišel o české občanství a od let osmdesátých už píše Kundera francouzsky. V posledních letech pak české publikum okouzlila mladá písničkářka ZAZ, která vystupuje v ČR několikrát do roka a je tu s trochou nadsázky známější než v rodné Francii.

Pojítkem je také filmová tvorba. Ta francouzská zazje známá po celém světě, Brigitte Bardot nebo Alain Delon byli idoly své doby. Češi zase dali světu nespočet animovaných filmů a ve studiích na pražském Barrandově se rodí desítky filmů ročně, z těch známějších bondovka Casino Royale, Oliver Twist Romana Polanského nebo oscarový Amadeus Miloše Formana. Z těch francouzských se v ČR natáčeli například Návštěvníci 3 s Jeanem Reno, Edith Piaf nebo Muž, který se směje s Géradem Depardieu.

Disciplinou, která umí i beze slov spojovat lidi, je sport. Český výrobce automobilů Škoda je již mnoho let oficiálním partnerem závodu Tour de France, Francouzi jezdí Čechy učit hrát rugby, do země galského kohouta zase míří zkušení čeští hokejisté. Obě země pak vynikají v tenise, naposledy se potkaly zástupkyně obou zemí ve finále Fed Cupu jen před pár týdny. Češky tentokrát vyhrály, Francouzskách však dlouhodobě patří druhé místo v žebříčku Fed Cupu. Tento sportovní přístup – poměřit si síly, poučit se a nezanevřít na protivníka, je tak inspirací pro soužití a spolupráci obou národů i v dalších ohledech.

Tento článek vyšel v časopise Contact, který si můžete stáhnout přes aplikaci