Náš pohled na …

Jaké vztahy má Francie s Českou republikou v rámci EU a shodnou se spolu na budoucnosti kontinentu?

V minulém roce uběhlo sto let od navázání bilaterálních vztahů mezi Francií a Českou republikou. Vzhledem k tomu, že jsou oba státy členy Evropské unie, mají jejich vztahy a vzájemná spolupráce v současnosti i unijní dimenzi. Zatímco Francie v poslední době díky proevropsky laděnému přístupu prezidenta Emmanuela Macrona znovu startuje integrační motor EU, pověst České republiky v rámci bloku byla především kvůli jejímu odmítavému postoji v otázce migrace pošramocena.

Nyní jsme na poli Evropské unie svědky na jedné straně aktivního francouzského přístupu a na druhé straně české stagnace a politiky odmítání. Mohou spolu státy i přesto udržet v rámci Unie kvalitní vztahy a efektivně spolupracovat? Představy o budoucím směřování EU jsou totiž v obou zemích značně odlišné.

Tradiční partneři

Bilaterální vztahy Francie a České republiky mají svůj počátek už v období po první světové válce. K jejich obnovení pak došlo až po pádu komunismu, kdy Česká republika po znovunabytí svobody začala usilovat o své začlenění do západních demokratických struktur včetně Evropské unie.

Eliška Tomalová z Institutu mezinárodních studií Univerzity Karlovy nicméně upozorňuje, že: „Ani pro Českou republiku, ani pro Francii nebyl vzájemný vztah po konci Studené války prioritní vazbou zahraniční politiky“.

Unijní rozměr spolupráce pak odstartoval až oficiální vstup České republiky do Evropské unie v roce 2004. Francie se totiž tradičně stavěla proti rozšiřování bloku. V kontextu historických událostí bylo ale východní rozšíření, jehož součástí byla i Česká republika, věcí tak samozřejmou, že jej oficiálně podpořila i Francie. Alespoň se tak domnívá Zděněk Sychra z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, který se problematice rozšiřování EU dlouhodobě věnuje.

 „Francouzské obavy o stabilitu EU po rozšíření se nakonec promítly do jeho zpomalení a oddálení vstupu nových členů až na rok 2004, čemuž předcházela vnitřní reforma EU,“ dodává.

Významnou etapu česko-francouzských vztahů v rámci EU pak přineslo období předsednictví Francie v Radě EU v druhé polovině roku 2008 a navazující předsednictví České republiky v první polovině roku 2009. Díky spolupráci došlo k aktivizaci a prohloubení vzájemných vztahů především proto, že aktéři tří po sobě jdoucích předsednictví spolupracují a vytvářejí 18měsíční program. 

Od roku 2008 rámují spolupráci Česka a Francie strategická partnerství, která jsou realizována prostřednictvím několikaletých „Akčních plánů“. Podle Tomalové umožnila příležitost česko-francouzské spolupráce v rámci předsednictví EU dokončení procesu jakéhosi znovuobjevování vzájemných vazeb a za zlomové považuje právě období prvního Akčního plánu v letech 2011-2013.

V této době dominovala spolupráci oblast jaderné energetiky, která se díky podobným postojům zemí stala hlavním tématem spolupráce i na úrovni Evropské unie.

Na ostatních tématech se ale v rámci EU země spíše neshodovaly. „Z hlediska geografických priorit vně EU Francie upřednostňovala užší spolupráci se Středomořím, zatímco ČR podporovala orientaci na Balkán a státy východní Evropy,“ uvádí ve svém textu o české zahraniční politice vůči Francii Tomalová.

Stabilní vztahy v nestabilním prostředí

Ačkoliv Evropu nyní obcházejí krize v podobě migrace a brexitu, či změny politického rázu, tak česko-francouzské vazby zůstávají stabilní.

„Neřekl bych, že se vztahy Francie a ČR v EU nějak zásadně proměnily. Dílčím faktorem, který je ovlivnil, bylo zvolení Macrona, který je pravděpodobně prvním prezidentem, který se skutečně zajímá o to, co se děje ve střední Evropě. To je samozřejmě pro vzájemné vztahy pozitivním faktorem, ale nijak zásadně to neproměnilo jejich dynamiku,“ podotýká Martin Michelot z think-tanku Europeum.

Důležitým milníkem bylo také jednání tzv. Slavkovského formátu (ČR, Slovensko a Rakousko), ke kterému se v roce 2017 připojil i Emmanuel Macron.

Podle Tomalové bylo toto setkání významné díky tomu, že státy spolu mohly jednat o tehdy kontroverzní otázce přeshraničního vysílání pracovníků. Setkání bylo ale především příležitostí pro francouzskou interakci se státy střední Evropy.

Současná spolupráce zemí je rámována Akčním plánem strategického partnerství pro období let 2018-2022. Jeho cílem je zvyšovat četnost dvoustranných setkání státních představitelů a na evropské úrovni pak posilovat spolupráci mezi koordinačními orgány unijních politik. Akční plán se soustředí například na oblast obrany, spravedlnosti a vnitřních záležitostí, hospodářských a finančních záležitostí, nebo také oblast životního prostředí, dopravy a energetiky či sociální politiky.

Michelot mezi současné klíčové oblasti spolupráce na úrovni EU řadí především obranu a digitální agendu. „Země se shodnou například v otázce danění internetových gigantů. Tyto oblasti mají potenciál vytvořit prostředí pro rozvinutí další spolupráce na unijní úrovni, ale stále je na čem pracovat,“ říká.

Ambiciózní Macron a pasivní Česko

Od svého zvolení přichází prezident Macron s ambiciózními vizemi o budoucnosti Evropy a integrace v rámci Evropské unie. Nejprve v roce 2017 prezentoval ve svém projevu na Sorbonně návrh na prohloubení integrace v oblasti obrany, ekologie, migrace, společné zemědělské politiky, digitalizace a eurozóny.

Letos pak svou vizi reformované Evropy představil Macron veřejnosti znovu. V ní kromě jiného navrhuje například vytvoření Evropské agentury pro ochranu demokracie, společná pravidla pro přijímání a odmítání žadatelů o azyl či prohloubení spolupráce v obraně a sociální politice.

Ačkoliv francouzsko-české vztahy lze označit za stabilní a slovy Martina Michelota „ani výborné, ani špatné, ale celkem dobré“, pozice k jednotlivým aspektům integrace se v jejich rámci stále do značné míry liší. Kromě obecné podpory obranné spolupráce a striktního odmítání uprchlických kvót je ale český přístup nečitelný. Francouzské ambice jsou totiž díky Macronově otevřené rétorice známé, zatímco Česká republika oněměla, což pozitivnímu vývoji vztahů zrovna nenapomáhá. „Francouzi jsou stále trochu frustrovaní z nedostatečné reakce ze strany Česka na návrhy a vize prezidenta Macrona,“ říká Michelot.

Kromě vyjádření českého premiéra Andreje Babiše, který považuje Macronovy návrhy za vize „mimo realitu“, se Francouzi totiž žádných významnějších reakcí z Česka nedočkali. Michelot však zároveň poukazuje na to, že Macronova a Babišova strana, budou-li v květnových volbách do Evropského parlamentu zvoleny, spadají do stejné parlamentní frakce liberálů (ALDE), což by mohlo vztahy pozitivně ovlivnit. 

Zamrznutí spolupráce mezi zeměmi však nehrozí, už teď se totiž připravují na další navazující předsednictví Rady Evropské unie, kterého se Česká republika ujme ve druhé polovině roku 2022.

Auteur / Autor : Kateřina Zichová, Euractiv